Versailles (od 1661, Francie)

Bylo mnoho pokusů napodobit Versailles. Avšak palác pro Ludvíka XIV., krále Slunce, zůstal jedinečným dílem.

    Do Versailles lze snadno dojet vlakem, nebo autem z Paříže. Je tu tolik k vidění, že jedna návštěva nestačí. Některé části si lze prohlédnout kdykoli, jiné jsou přístupné jen s průvodcem.

Klasický řád a pravidelnost zámecké architektury měly za cíl reprezentovat harmonii a důstojnost Francie za vlády Ludvíka XIV. Velikost a nádhera paláce měly představovat královskou moc.

    Versailles, místo vzdálené sotva 24 kilometrů od Paříže, si vyhlédl král Ludvík XIII. pro stavbu skromného loveckého zámečku. Chtěl tu holdovat své lovecké zálibě. Jeho syn Ludvík XIV., rovněž vášnivý lovec, měl však s tímto zámečkem ctižádostivější plány. Byl nespokojen se svými paláci (ke kterým paroly i Louvre a Tuilerie), a rozhodl se proto v roce 1660 rozšířit Versailles v impozantní královský zámek. Měl se stát superlativem nádhery. Král jej chtěl vybudovat v takových rozměrech, aby v něm nakonec mohl sídlit celý francouzský dvůr. Stavební práce začaly v roce 1661. Ludvík XIV., který vešel do dějin jako král Slunce, vydal během dvou let nesmírné sumy peněz, což vyvolalo protesty jeho správců pokladu. Stavba skutečně za několik desetiletí spotřebovala nejen enormní finanční prostředky, ale i tisíce pracovních sil. Prvním architektem Versailles byl Louis le Vau, po něm následoval Jules Hardouin-Mansart, který stavěl Versailles po třicet let. André le Nôtre zodpovídal za architektonické ztvárnění zahrad.
    Zahrady ve Versailles se sochami, vodotrysky a jeskyněmi byly pro pařížskou šlechtu dějištěm skvělých barokních dvorních slavností, při nichž byly předváděny i Lullyovy opery a hry Racinovy a Moliérovy. V jistém smyslu byl celý komplex jedním velkým jevištěm a v této tradici pokračovali i Ludvíkovi následníci, obzvláště Marie Antoinetta. Postavila své vlastní divadlo a bavila se s přáteli v hameau hraním různých rolí, v nichž imitovali život venkovanů.
    Versailleské parky se rozprostírají na ploše asi 101 hektaru a jsou v nich četné vyhlídky, promenády a komplex kanálů Grand Canal, který byl také nazýván Malé Benátky. Rozloha zámku je obrovská: parková fronta je 640 metrů dlouhá; centrum tvoří zrcadlová galerie o délce 73 metrů, šířce 10,6 metrů a o výšce 12,8 metrů; ze sedmnácti oken, jimž odpovídá stejný počet zrcadel na protější straně, je vyhlídka do parku. Stropní malby od Le
Bruna líčí zidealizovaně velké události z období vlády Ludvíka XIV. mezi lety 1661 a 1678. Brána, kterou zdobí orlové, královský znak a koruna, dává tušit nádheru, kterou nalezneme za ní.
    Idealizace krále podporovaly královskou auru, kterou Ludvík kolem sebe vytvářel a pěstoval. Roku 1682 se zámek Versailles stal jeho stálou rezidencí a brzy se tam usídlil i celý dvůr. Vyvinula se dvorní etiketa s přesně stanovenými pravidly chování. Ten, kdo byl u krále v přízni, mohl tu udělat velkou kariéru. Tak také došlo k tomu, že se do Versailles táhlo mnoho doufajících dvořanů, kteří v králových předpokojích, často nadarmo, "antišambrovali" s nadějí, že se jim snad někdy dostane té cti, aby směli být přítomni při Ludvíkově levée (vstávání) a coucher (uléhání na lůžko).
    Ludvík XIV. zemřel roku 1715. Jeho následník Ludvík XV. angažoval architekta Gabriela. Ten postavil mimo jiné operu a známý Petit Trianon (Malý Trianon), malý elegantní zámeček, který později obývala Marie Antoinetta. Za Ludvíka X VI. k němu byla přistavěna elegantní knihovna. Pak ale nabraly dějiny osudový průběh: V říjnu 1789 zasáhla Versailles Francouzská revoluce a 5. října 1789 se konalo slavné tažení trhovkyň na Versailles. Apollón řídí sluneční vůz z jednoho jezírka v parku.

Parky
    Parkové plochy byly určeny k tomu, aby v nich byla umístěna řada skulptur. Přímo před zámeckou Zrcadlovou galerií jsou dvě jezírka se sochami symbolizujícími francouzské řeky: Loun a Loiretu (autorem je Regnaudin), Saônu a Rhônu (autorem Tuby), Mamu a Seinu (autorem Lehongre) a Garonnu a Dordogne (autorem Coysevox). Jsou tu působivé skupiny zvířat a četné mytologické postavy jako Apollón, Bakchus, Merkur a Sílénos. Mnohá díla vypadají, jako by byla věrnými kopiemi starověkého uměni, například Venuše od Coysevoxe. Od Girardona pochází Bassin des Nymphés a Apollónova lázeň. Nádherné dílo odlité z olova od Tubyho znázorňuje Apollóna řídícího koně a sluneční vůz při výjezdu z bazénu. Také Enkeladova kašna z roku 1676 je skvělým výtvorem, v němž sochař Gaspard Marsy zpodobil trýzněného titána Enkelada pohřbeného pod skalními kameny.

Zpět...