Petra (kolem 300 př. Kr., Jordánsko)

Ani růžové, ani město, ani z poloviny tak staré jako věčnost – ale stejně jako dřív působivé.

    Jízda z mezinárodního letiště Ammánu do Petry trvá asi tři hodiny L.ze také letět z Ammánu do Aquaby a pak asi dvě hodiny projíždět Wadi Rum. Petra je dostupná rozsedlinou (sik), zpravidla na koni, a tato cesta trvá půl hodiny.

Dějiny po staletí Petru míjely. Kdysi však město bylo průsečíkem karavanních cest mezi Perským zálivem a Rudým mořem.

    Když padne zmínka o Petře, můžeme citovat slova anglického básníka 19. století J. W Burgona: "Růžové město - z poloviny tak staré jako věčnost." Fatální je, že tento popis neodpovídá skutečnému stavu věcí. Burgon to připustil, když o několik let později toto místo navštívil. Petra není růžové, nýbrž spíš lososové barvy. A není to město, nýbrž spíš obrovský hřbitov. Jestliže tu někdy stávaly nějaké domy, tak byly postaveny z bláta a nyní zmizely. Petra je místo, které ponechává mnoho otázek nezodpovězených, a tento závoj tajemství jen zvyšuje jeho přitažlivost.
    Ve 4. století př. Kr. docílil nomádský kmen Nabatejců kontroly nad rozeklaným údolím mezi Aquabou a Mrtvým mořem na východní straně Wadi el Araba v Jordánsku. (Wadi -vádí - je hluboce vymleté, vyschlé říční koryto, kterým protéká voda jen několikrát za rok.) Protože tím kontrolovali důležité obchodní cesty, časem zbohatli a získali moc. Petra je toho důkazem. Dříve se předpokládalo, že se jedná o město, dnes se ví, že Petra je pohřebiště, jez bylo vytesáno do skal v neschůdné končině 900 metrů nad hladinou moře. Na některých hrobech jsou patrné pozoruhodné klasické detaily, jiné jsou vyzdobeny charakteristickými nabatejskými dekoracemi a vykazují vliv asyrského a egyptského stavebního slohu. Těžiště přitom spočívá ve fasádě. V roce 106 po Kr. byla Petra začleněna do římské říše. Vzniklo tu fórum, lázně, divadlo a všechny další prvky římské civilizace. Se vzestupem Palmyry se změnily obchodní cesty a Petra upadla v zapomnění. Po staletí Petru znali už jen příslušníci domácích kmenů, kteří neměli potíže udržet na uzdě zvědavé cizince. Slavná klenotnice je pravděpodobně hrobem jednoho z posledních nabatejských vládců.
    Petru znovu objevil švýcarský badatel Johann Ludwig Burckhardt v roce 1812. Byl oblečený jako muslim, mluvil plynně arabsky a přemluvil jednoho domácího průvodce, aby ho dovedl ke hrobu, který údajně leží blízko nějakého města. Že prý tam chce obětovat kozu. Ten Burckhardta dovedl k úzké, 1200 metrů dlouhé skalní rozsedlině zvané sik, kterou i dnes návštěvníci vstupují do komplexu – a pak najednou Burckhardt stanul před jakousi budovou. Byla to klenotnice neboli el-Kasneh, pravděpodobně nejznámější památka v Petře, ačkoli sloh komplexu je spíše klasický než nabatejský. Schránka, která korunuje vrchní část fasády, možná kdysi dříve obsahovala poklad nějakého faraóna. Mnoho dřívějších návštěvníků se pokoušelo z nádoby vzít domnělé poklady.
    Za klenotnicí se otevírá údolí a odhaluje řadu dalších skalních hrobů v pískovci něžně růžové barvy nebo jiných barevných odstínů. Tam, kde byly skalní reliéfy silně vystaveny větru, jsou dnes odroleny až k nerozeznání. Archeologové předpokládají, že hroby původně nebyly ani růžové, ani lososové, nýbrž že byly pokryty štukovými fasádami a že původní dojem byl úplně jiný než ten dnešní. Nezapomenutelným zážitkem však zůstává, když návštěvník projde stinnou, úzkou rozsedlinou (sik) a náhle stane před sluncem zalitou fasádou klenotnice.

Deir
    Z Petry dorazíme po půlhodinovém výstupu k Deiru, který je někdy označován jako klášter, někdy jako chrám. Tady je další obrovská skalní reliéfová fasáda, která se podobá fasádě klenotnice. Je vysoká 42 metrů a široká 46 metrů a má osm metrů vysoký vchod, před nímž každý člověk vypadá jako trpaslík. Vnitřek tvoří jedna obrovská místnost. V ní je výklenek, k němuž lze dojít po schodech a kde možná byl přechováván božský obraz. Podle jedné teorie sloužil Deir jako kultovní místo pro náboženské slavnosti a rovněž prostranství před ním bylo pravděpodobně určeno pro obrovské množství poutníků a věřících.

Vysoké obětiště
    Další příkrý výstup vede k pahorku Attuf, kde se nacházejí na jedné plošině dva obelisky. O něco dále nahoře je založen jiný plošný areál o rozloze 61 krát 18 metrů. Předpokládá se, že tu bylo obětní místo, kde původně stál velký oltář. Nabatejci pravděpodobně uctívali dva bohy zvané Dusares a Al Uzza. Oltář na vysokém obětišti byl opatřen žlábky na odvádění krve oběti. Mnohé naznačuje, že šlo o oběti lidské.

Zpět...